Stromořadí na Šibenici - Kdyně

Stromořadí na Šibenici je chráněná alej u města Kdyně. Jednostranná alej roste okolo cesty mezi poli na kopec jižně od města v nadmořské výšce 517 m. Je tvořena 11 lípami velkolistými (Tilia platyphyllos) a jedním jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior) starých přibližně 120 let. Jedna z lip se v roce 2000 zlomila a je dnes zachována jako torzo. Obvody kmenů měří od 210 do 340 cm a koruny dosahují do výšky 17–22 m (měření 1994). Alej je chráněna od roku 1986 jako krajinná dominanta a součást památky.

Zápis z kroniky 1904:
Okrašlovací spolek vysázel cesty k Herštýnu, Kojeticům, na Škarman, na Šibenici, v lukách, u Vodráškovic mlýna, Na hrobech založí malý park. Též cestu v rokli u Průhonu.
Šibenice
Kdyně patřila k českým městům, která měla svoje veřejné popraviště. V minulosti nebyl ucelený systém práva platný pro obyvatele stejnou měrou. Každá ze sociálních skupin tehdejší společnosti se řídila právem jiným. Pro šlechtu to bylo právo zemské, pro církev právo církevní a pro obyvatele právo městské. Ve středověku platily vedle částečně psaného práva především právní obyčeje - zvyklosti, podle kterých se postupovalo. Do 14. stol. se u nás při veřejných sporech běžně využívalo tzv. Božích soudů neboli Ordálů. Na dlouhou dobu závazným zákoníkem pro městské soudy se stal zákoník "Práva městská Království českého" Pavla Kristiána z Koldina, vydaný r. 1579. V r. 1707 bylo vydáno "Nové hrdelní a útrpné právo (Constitutio Criminalis Josep - hina) císaře Josefa I. V r. 1768 byl vydán „Hrdelní právní řád“ (Constitutio Criminalis Theresiana) Marie Terezie, který překvalifikoval závažnost některých deliktů (zmírnil jejich přísnost) a ukončil tak účinnost starších předpisů. Další úpravy práva provedl Josef II., jenž r. 1787 vydal „Všeobecný zákoník o zločinech a jejich trestání“. Povinností soudů bylo pátrat po zločinech, vyšetřovat je, zatýkat podezřelé osoby, soudit je, vyhlašovat rozsudek a zajistit vykonání trestu. K tomuto účelu se využívaly šibenice, stínadla a pranýře. Soud byl rovněž povinen zajistit písaře znalého práva a kata. Veřejné vykonání trestu bylo potupné anebo hrdelní. Nejčastějšími hrdelními tresty bylo oběšení nebo stětí hlavy. Zřídka se provádělo i utopení, které se bralo jako „očištění duše“. Trestání bylo aktem značně přitahujícím zájem veřejnosti. Středem této pozornosti byl kat. Vyžadovalo se od něj dovršení rituálu, profesionalita a preciznost. Musel být i fyzicky zdatný. Funkce kata byla ve středověkém právním systému zcela nezastupitelná a kat proto používal jistý druh vážnosti. Za peníze usmrcoval odsouzence a přicházel do styku i s těly sebevrahů. Jeho řemeslo bylo proto považováno za "nepočestné" a kati, neboli mistři ostrého meče, za tzv. snížené lidi. Jejich obydlí – katovny – byly umisťovány mimo města, nebo na jejich okrajích. Kati byli znalí anatomie těla a často i bylin a dokázali proto napravovat zlomeniny a léčit různé neduhy u lidí i zvířat. Šibenice bývaly symbolem právní samostatnosti města a demonstrovaly fungování výkonu spravedlnosti. Byly proto pro ně vybírány dominantní, zdaleka viditelné polohy v blízkosti města, zejména návrší nebo kopce. Klasickou šibenici tvořilo jedno vodorovné břevno, které bylo umístěno na vrcholku svislého břevna, a k němu se přivazoval provaz. Naše kdyňská šibenice byla umístěna 700 m jihovýchodně od města na odlesněném vrchu s nadmořskou výškou 512 m, kde bylo popravní místo. Až do r. 1791, kdy byl zaveden městský soudní úřad, rozhodoval o věcech a záležitostech obecní magistrát, jemuž příslušelo právo hrdelní. Kat do Kdyně "docházel" pravděpodobně z Klatov. Dvě popravy byly vykonány na vrchu Šibenice kolem r. 1796. Roku 1846 byla na Šibenici vykonána poslední poprava, a to ženy, která zabila svoje dítě. Koncem 19. stol. si tady kdyňský stavitel Josef Liška otevřel pískovnu na dobývání kvalitního stavebního písku. Při těžbě se v písku našly lidské kosti, potvrzující dosud zachovaný pomístní název na Šibenici, neboť Kdyně měla ve středověku privilegium práva hrdelního.